14.02.15

Tugendhat, nadčasová kráska


"Vždycky jsem si přála mít prostorný moderní dům jasných a jednoduchých tvarů". Touto větou, pronesenou paní Gretou Tugendhat během jejího vyprávění o historii stavby slavné vily, je řečeno vše. Více architekt Ludwig Mies van der Rohe snad ani znát nepotřeboval, aby paní Gretě a jejímu manželovi toto přání beze zbytku splnil. Nutno podotknout, že k vytvoření tohoto do té doby (psal se rok 1928) v našich končinách nevídaného architektonického počinu měl takřka ideální podmínky - osvícené klienty, respektující jeho vize, víceméně neomezený rozpočet a exkluzívní lokalitu v zelených svazích brněnské vilové čtvrti nad parkem Lužánky s výhledem na historické panorama města.


Na vile Tugendhat je fascinující úplně všechno.
Ocelová nosná konstrukce, která byla u rodinného domu vůbec poprvé v dějinách architektury použita a díky které je hlavní obytný prostor vily ze tří stran prosklený od podlahy ke stropu. Prostorové uspořádání interiéru ("open plan"), kdy na ploše 280 m2 hlavní obytné části nenajdeme jedinou zeď a jednotlivé obývací zóny jsou pouze odděleny onyxovou příčkou, zaoblenou stěnou z makassarského ebenu a hedvábnými a sametovými závěsy a jednolitost a rozlehlost prostoru zdůrazňuje bílé (!) linoleum na podlaze.
Nábytek, který byl z velké části navržen samotným architektem přímo pro vilu (křesla Barcelona a Tugendhat, židle Brno a Stuttgart, unikátní kulatý jídelní stůl s nastavitelnou desku z hrušňového dřeva, u kterého mohlo pohodlně stolovat až 24 osob).
Luxusní materiály, jako onyx (který je natolik tenký, že při západu slunce prý občas stěna vypadá, jakoby hořela), travertin, exotické palisandrové, zebranové a ebenové dřevo, šantungové hedvábí, samet a ručně tkané vlněné koberce. Právě luxusní materiály a textury jsou klíčové pro dekorování funkcionalistického prostoru a ve vile Tugendhat byly dotaženy do nejmenšího detailu.
Na svou dobu zcela výjimečné technické vybavení a zázemí domu - unikátní vzduchotechnika, zajišťující jak vytápění, tak větrání a ochlazování, elektromotory pohánějící výtahy i spouštěcí mechanismus velkých oken, která lze zcela zasunout do podlahy a propojit tak interiér se zahradou, bezpečnostní a signalizační zařízení včetně fotobuňky (!) u vstupních dveří. Kuriozitou je pak třeba tzv. molová komora, která sloužila k uskladnění kožichů...
V neposlední řadě je na vile fascinující i její geniální začlenění do okolní přírody. Díky velkým okenním tabulím interiér volně přechází do zahrady, při pohledu ze zahrady zase rostliny na fasádě utápějí hmotu stavby v okolní zeleni.


Co mně osobně ale na vile Tugendhat fascinuje nejvíc, je příběh jejích obyvatel. Když si Greta brala Fritze (v pořadí svého druhého manžela) a dostala od rodičů svatebním darem pozemek pro svou vilu a když se novomanželům pro projekt jejich nového rodinného sídla podařilo angažovat architekta - umělce, jistě měli v plánu žít zde šťastně a spokojeně do konce svých dní. Bohužel jim bylo dopřáno ve svém pohádkovém domě bydlet pouhých osm let. Jen díky svým kontaktům v zahraničí stačili právě včas uprchnout před Hitlerem - nejprve do Švýcarska a následně raději až do daleké Venezuely. Fritz v emigraci zemřel, Greta vilu navštívila až téměř po 30 letech, kdy ovšem již byla majetkem socialistického státu a bylo zde zřízeno dětské rehabilitační středisko. Necitlivé stavební zásahy udělaly své a tak Greta svůj domov poznala asi jen stěží. O tři roky později zemřela - při vánočních nákupech ji porazilo auto... Paradoxem je, že vilu v plné původní kráse mohly zažít už jen poslední dvě dcery z pěti Gretiných dětí, které v ní ale nikdy nežily - narodily se totiž až v emigraci. Více o dojmech jedné z nich, Daniely, se dočtete zde a detaily o vile na oficiálních stránkách zde.


Úplně nejlépe ale uděláte, když se do vily zajedete podívat a zažít ji na vlastní kůži. Obvykle se musíte na prohlídku objednat s předstihem, vyrazíte-li ale v mimosezóně, třeba se vám poštěstí se na okruh vmáčknout jako nám. Uvnitř se smí fotit pouze za poplatek a tak máme vlastnoručně zdokumentovaný jen exteriér, interiérem se kocháme z pěkně zpracované publikace (která stála méně než povolení fotit a je v ní kromě fotek i spousta užitečných informací).

Vídeň? Brno!

Brněnská realizace z roku 2010 neboli orloj na náměstí Svobody. Co by na to asi řekl Mies?