01.03.15

Jak jsme nepotkali Mrazíka

Tahle nedělní procházka se odehrála přesně před měsícem, 1. února, v centru velkoměsta. Den jak malovaný s pohádkovou scenérií. Kdyby na kopcích Kinského zahrady byl sníh, čekala bych, odkud vykoukne Mrazík a pronese své otřepané: "Už je ti teplo, děvče?" Zima nám nebylo, naopak, ve vzduchu ten den bylo cítit regulérní jaro... Ale ten kostelík... Už když jsme sem chodili jako děti na školní vycházky (a to už je nějaký ten pátek), stál tady... Tehdy mi připadal tajemný a (pokud si dobře vzpomínám) zanedbaný, opředený pavučinami. Když jsem na něj teď po letech narazila, konečně jsem si na cedulce přečetla jeho zajímavou historii - jak byl postaven v 17. století v bojkovském stavebním slohu v malé karpatské vesničce Velké Loučky, dvakrát rozebrán a znovu postaven, nejprve ještě v Rusku a posléze v roce 1929 převezen speciálně upraveným vlakem do Prahy, které ho Rusíni věnovali jako typickou lidovou stavbu Podkarpatské Rusi. Také jsem se dozvěděla, že bílá, zelená a červená barva na věžích, nad vstupním portálem a (prý) v interiéru (bylo zamčeno, takže jen cituji ceduli) symbolizuje v pravoslavném podání tři základní křesťanské ctnosti: víru, naději a lásku. A že vnitřní prostor kostelíka pod největší ze tří věží je určen ženám a říká se mu "babinec". Kostelík, hrdě nazývaný Chrám svatého archanděla Michaela, je roztomilý a magický zároveň. A toho Mrazíka mi nikdo nevymluví... Až zase jednou v Praze napadne sníh, tohle je přesně to místo, kde ho potkám!

Žádné komentáře:

Okomentovat

Díky za návštěvu, přijďte zase:-)